Výroba kanoí

Naše lodě jste mohli vidět
v seriálu České televize
na fotografie
se podívejte tady

Na ukázku ze seriálu
se můžete podívat tady


Několik odkazů na stránky
s wallpapery:

picturecorrect.com
desktopnexus.com
wallpaperpimper.com
wordpress.com

 

Zajímavá videa o kanoích
na youtube:

Výroba kanoí

 

 

 

SPLUTÍ NON STOP LENORA - MĚLNÍK

(deníček začínajícího šílence)

Motto: I kravinami živ jest člověk…

výroba kanoí a vodácké potřebyKdo jiný mě mohl uvrtat do té ptákoviny, než předseda Klubu pitomců Honza Šup. Asi v půli srpna mi skřehotá do telefonu:"Heléé, Barasi, sedmýho září jedem Lenora - Praha, máš čas? Buď se jede tradičně - tři v lodi, nebo zkouším dát dohromady posádku na šestikánoj, štyry pádlujou a dva spí!"

Už ho sice tak bezvýhradně nežeru, jako před naším bláznivým výpadem hledat prvosjezdy na Srí Lance, ale červík začal hlodat. Proč to nezkusit? Zvlášť když to Honza už prý sjel se "Sračkou" Bárou a dokonce i tři holky. Více se dozvídám z faxu s propozicemi, který mi hned potměšile posílá.

Dočítám se, že tradice začala v roce 1985, kdy vypluly ze "Soumaráku" 4 lodě, do Prahy dorazily tři a čtvrtá je prý dodnes nezvěstná. Je to 333 km a dá se to upádlovat za 60 až 70 hodin, rekord je 49 a půl. Pak je tam čas startu, povinná výzbroj a výstroj a čestná pravidla - žádná cizí pomoc, nepřípustná je výměna posádky či výzbroje nebo podpora doprovodného vozidla.
Výklad tratě musím citovat: "Podrobný výklad trati lze získat pozorným poslechem symfonické básně Vltava z cyklu Má vlast od Bedřicha Smetany…" Pak obrátím list - a hele, start v 18,00 ve čtvrtek a cíl 17.00 v neděli… MĚLNÍK!!! Prý už to zmákly 2 lodě, tedy celých 396 kiláků, z toho jen asi 120 km na "proudící" vodě (podzimní stavy našich řek každý zná) a zbytek, tedy 276 km na volejích!!!

Tak a co teď? Zvažuji pro a proti,… je to fakt tak děsná hovadina?
PRO jsou ale dost pádná:
- Měl bych konečně Vltavu sjetou celou z Kvildy (z dob, kdy ještě zvlčilí ochránci přírody nebyli veřejnými činiteli) až do Labe.
- Voní to dobrodružstvím - noční jízda, zima, po dešti všechno mokré, možnost čochtana ve spánku (a ve spacáku), halucinace z nevyspání…
- To nevyspání by mi asi tak nevadilo, sice denně omdlívám ve 22.30, ale celý život považuji spánek spíše za ztrátu času a umím nabrat energii po čtvrthodinovém šlofíku.
- Trochu ješitnost - proč ne já, když už kdejaká holka? (i když vím, že ženské mají kolikrát větší výdrž, než tvrdí chlapi).

PROTI však také straší:
- Kde vzít dobrou jezerní loď?
- Vydrží to klouby? Leze mi na 54 a před pár lety mi doktor řek´, ať už kvůli tenisovému lokti nikdy nepádluju! (Tehdy mě tak naštval, že jsem se teprve na vodu vrhnul pořádně a letos mám na plasťáku dvojitý skalp Lipna přes Čerťáky až k myslivně)
- Dá se vůbec tak dlouho pádlovat a moc nespat?
- Co když se vzdá kvůli mně a tak to spolujezdcům zkazím?

Ale - času zatím dost, což takhle zvednout zadek od počítače a zkusit si každý den zapádlovat? A ráno cvičit? Třeba je to jen otázka vůle…

A tak se už v den "D" mínus 18 rozhoduji - JEDU! Ještě maličkost - s kým? Honza moc lidí na šestku nemá a asi ani loď, protože jsme ji loni na Střele Matoušovi tak odrovnali, že nám jí asi nepůjčí. Když o té šílenosti řeknu někomu ze známých, reakce je vždycky stejná. Nejdřív upřímný smích, pak zkoumavé prohlížení a nakonec rezolutní NE, nejsem blázen. Přesto vábím pár mlaďochů v loděnici víckrát - a nakonec jednoho varuju ať neváhá, že ho zvu naposledy! Nejenže zase odmítá, ale ještě ponuře dodává:"… a já si tě naposledy vyfotím!" Hulvát. Když už se bojím dál s tím nesmyslem někoho opruzovat, ozývá se Míla Homr (taky 53) sám, protože si prý o tom povídaly naše drahé polovice. Jeho souhlas je stručný:"Já bych, Baras, tedyk jel…, přiď mi vo tom něco říct."

Druhou obětí se stává bývalý spolužák Číňan (kdo by ho z vodáků v Praze neznal?), který sám podobné pakárny (v pěším vydání) pořádá a tak to bere okamžitě - když se ovšem dosyta vychechtá, protože jsme se 10 let neviděli a ode mne to rozhodně nečekal. Dokonce už to kdysi jel - do Prahy asi za 60 hodin, takže hned velí co sehnat a že prý za námi do Budějc přijede. Kostky jsou tedy vrženy, rukavice hozena, ale vždyť já to miluju - žít pro nějakou akci, zvláště tak cáklou. Kde tedy vzít loď? Co na sebe, co jíst a co pít? A přistává se na čůrání a to druhé? Vydrží kolečka převozy přehrad? Kde je seženu? A co je to za blábol v Šupově letáku? Asi aby nalákal víc pitomců, píše: Vyšší Brod, nákup čertsvé snídaně! Padouch, přece je to non - stop!

Jako vždy - začínají fungovat úžasní kamarádi. Zděnda Princ mi dal typ na výrobce turistických jezerních kanoí Roberta Nováka z Tábora - a už druhý den si od něho vezu sice trochu bachratou, ale skoro novou a profesionálně vypiplanou "indiánku" Apache. Dokonce ji prý můžeme zničit, vezmou to jako tvrdý test! Prahnul jsem sice po klasické Orlici, nad níž prý není, ale o výrobci ani kopytě neví ani Petr Sodomka, a to už je co říct… Naproti v loděnici by jedna stará byla, ale je opravdu tak ztěžklá záplatami, že není k tomu. Relativně těžký je i Apač, takže ho sám nedotáhnu k vodě a tak jezdím (opravdu skoro denně) na Vydře či sjezdovém singlu, tak mě to vzalo. Asi dost, protože loď dvakrát zapomínám večer uklidit, což vždy zbude na ráno trénující mladé orly. Pak přece jen vyvážíme do "Zlatky" i ten půjčený skvost, abychom při šesti kubících průtoku zkusili trochu odřít modrou metalízu a kýlem vybourat ve dně řeky nové koryto. Daří se, loď to přežívá a výsledné čtyři hodiny až do loděnice na Malši nejsou marné - zvláště pak když mi na háčku a místě porculánka omáčely pádla dvě (krásné) dámy. Když už tedy ladím a časuju formu, volá Honza podruhé:"O víkendu, co jsme měli jet se čistí Vltava pod Vyšákem a přehrada na to škrtí vodu! Start se tedy odkládá o týden…"

Sraz posádky u nás v hospodě je tedy s posunem času v den D-16. Z Číňana lezou dost dobré rady a poznatky - vybírám hlavní: Akce je hlavně otázkou psychické výdrže - zejména v boji s nevyspáním. Také se někdo z posádky může bát vzdát, a radši se zničí, jen aby to nebylo na něj! Asi není divu, když se právě těšíš na spánek po čtyřech hodinách tvrdého pádlování a chytneš přenášení! Proto se bude po šesti hodinách hlasovat, jestli jet dál. Kdo chce skončit a nebýt "trapný", může se tak přidat k tomu, co to klidně přizná… A také prý se dá v mlze pěkně zabloudit - už tu byl případ vrácení se na stejné místo po šesti hodinách, i bloudění v zátoce a vyjetí jen podle Kasiopey. A protože to byl Číňan, kdo tehdy loď vyvedl podle hvězdiček, bude i teď navigovat. Míla pojedná půjčený podvozek a já seženu ještě něco na odstrkování - odkud tady v Budějkách jinak, než z Laminexu - proslulá pádla TNP. Dokonce nám "Princák" vyrobí lehoučké speciály s laminátovým dříkem, protože od duralu by prý na takovéhle štrece bolely lokty. Jídlo bere každý svoje, ale prý radši jen dobroty, neboť při té dřině není moc chuť. Pití - hlavně vodu, v žádném případě alkohol, a to ani pivo, jak tvrdí Květa, která se nenápadně vetřela do našeho teamu "CK BEZBABTOUR". Prý se zabývá zdravou výživou, ale takovéhle nehoráznosti si mohla odpustit… S nedůvěrou od ní přijímáme pouze Gvaranal, "Eso ve vaší ruce", v kterýchžto tabletách je prý nějaká nenávyková indiánská droga, co nás postaví na nohy ve chvílích nejtěžších.

Den D-15. Začínají veselé příhody. Včera jsem pauzíroval, dneska si dám do těla: od "Maláku" na Malši na soutok a dál po Vltavě až do Purkarce, bratru 25 kiláků. Pod jezem na Hluboké je mi zima, otvírám loďáček se suchým trikem a svačinka se také už snese. A hele, pěkná ryba se kolem lodi motá - asi zraněná, když na sebe nechá sáhnout rukou. Lovecký pud se probouzí, už ji skoro mám, stačí se jen trochu natáhnout… a už plavem vedle sebe. Klasický čochtan se všemi následky - mokré nejen triko, ale vše v loďáku, včetně svačiny, kterou (předmáčenou) pak drobím rybám na omluvu. Ještě ve vodě se nahlas směju vlastní blbosti - jen však do chvíle, než se pokusím Vydru sám vylít. Nikdo by neřek´, co je to za dřinu… Ale jede se dál, na Hněvkovickou lagunu, kde se k nekonečným volejům přidává další ztížení v podobě zelených řas. Místy vyhnívají v tlusté smrduté vrstvě, kterou se loď jen ztěžka prodírá a já si v duchu blahořečím, že jsem se tu rybu nepokoušel ulovit tady.

Den D-11. Dneska "lehce v rytmu" na sjezdové kanoi k "bubnům" (jak tu říkáme jezům na Vltavě) a zpět. Mučivé klečení skoro na patách si vylepšuji kostkou polystyrenu pod zadkem, abych si kolena a nárty neodrovnal tak brzy. Nějak to tlačí, stop a srovnat, ale to nejde jinak, než odložením pádla do vody - no a jsem tam zase! Včera tam bylo jen po kolena, ale dneska musím ke břehu doplavat. Brr, to je zima! Sotva vyleju a znovu se usadím, začne pršet. Jak že je to s tím cvičištěm a bojištěm? Na lehkou váhu ovšem přípravu neberu jen já. Špioni z Laminexu mi hlásí: Brňáci si u nás nechali udělat tři kajaková skládací pádla v kombinaci se singlovými! To už je tedy šílenost, snad chtějí trhnout rekord tratě, protože se chystají pádlovat všichni najednou. Buď to dokážou, což jim přeju, anebo jejich vysílená těla budem lovit už na Orlíku.

Den D-9. Honza dodržel slovo a faxuje mi seznam nutných věcí s sebou - je to na můj vkus trochu strohé: loď, 3x pádlo lehké, kolečka, …něco pod zadek a dále: další dva pitomce, svaly, vypnutej mozek a dobrou náladu.

Den D-8. Volám Mílu Ouředníka do Vyšáku, jestli by ze známosti zkusil přemluvit hrázného Lipna II., aby nám 15.9. nadlepšili vodu pár kubíky, když ji teď na to čištění Vltavy ušetří. Prý ho ale nemaj rádi, ať se o něm ani nezmiňujem. Házím to tedy na Honzu jako organizátora. Mumlá do telefonu něco o rozmazlenosti, ale že prý to zkusí. (Později jsem nabyl pevného přesvědčení, že nám naopak schválně vodu přiškrtili…) Navečer si dávám 8 km proti proudu Malše do Vidova. Mělčiny musím tahat vodou a tak je mi cestou zpátky dost zima. (Nepodcenit oblečení!) Dorážím potmě a jak se mi každý neviditelný šutr snaží loď převrátit, modlím se, abychom potmě nejeli přes mělčiny.

Den D-6. Dneska je pátek, takže nebýt posunu termínu, měli jsme večer píchat volej ke Hněvkovicím. A proč to vlastně nezkusit už teď? Jasně, udělám si malý duatlon: do auta dám kolo a loď, tu pohodím cestou někde pod Hlubokou k vodě a popojedu na Hněvkovickou přehradu. Tam nechám auto, odšlapu 20 km zpátky k lodi, kolo schovám do lesa a hurá po "proudu" dolů. A zase je tu ta smrdutá zelená melasa na hladině a loď odmítá dopředný pohyb. Až do toho za týden vjedou lodě potmě, asi se zadák s háčkem začnou hádat, kdo že pod rouškou noci to pádlování fláká… U Purkarce zelené kleště povolují a být večerní máj, hrdličin by ku lásce zval hlas. Hladina je jak stříbro, bezvětří, hvězdičky… to se musí prožít. A hele, bludička? Ale ne to si jen rybář pořídil fosforový splávek. A pak už dvojitá světla přehrady, mohu zvolnit a tu krásu vychutnat. Zase špatně! Žádná přehrada, to jsou lákací světla těch tichých bláznů a jejich odraz ve vodě! Cože to říkal Číňan o nočním blouznění? Dávám mu za pravdu, že jízda potmě bude asi nejhorší pasáž toho praštěného podniku. Jedeš, makáš jak cvok a ono jakoby se nic nedělo - a to nejsem nevyspalý… Po deváté konečně přistávám u hráze a jdu k autu - s obavou, jestli mi s ním v té tmě náhodný poberta neodjel. Možná bych ho i viděl, kdyby mi nějaký magor v jiném autě nesvítil do očí. Jsou zvyklé na tmu, světlo řeže jak žiletky a on to ne a ne vypnout i když musí vidět, že jdu přímo k němu! No nic, zase se vloudila chybička. Ten magor jsem já, jiné auto tu totiž není a to moje už poctivě tři hodiny svítí, protože jsem prostě zapomněl světla zhasnout. Jak to psal ten Honza? Vypnout mozek? Jenže neřek kdy! A já se na tu akci tak těším, že jsem ho - pravda - vyřadil z činnosti trochu brzy…

Den D-4. Ještě zkusím menší trhák - ze Zlatky do Budějc sám (32 km) a pak už z tréninků vysadím. Jako Míla, který vysadil před čtrnácti dny (aniž ovšem vůbec začal) se slovy, že se to před závodem má. Povedlo se mi to na té šestikubíkové šutrovačce za 4 hodiny a 10 minut, ale mám toho dost. Po čtyřech hodinách to opravdu bude chtít voraz.

Den D-3. Nic nepodcenit! Z naší krásné lodi rvu ven sedmipudová sedátka z dubinušky a nahrazuji je smrkovými. Odsunuji dál od sebe příčné šprajcy, aby spáč rychleji vyběhl z lodi v případě krize - což mu ovšem zase ztížím plachtou proti dešti uchycenou na bortech suchými zipy. V 10 večer rychle první nátěr lodním lakem…

Den D-2 … a ráno v 6 druhý. Večer se ženou šijem plachtu a já lepím ledvinové pásy z neoprénu. Vůbec mě to vzalo asi nějak moc - Honza mi třeba dneska řekl, že teprve včera slídili po loděnici, kterou loď si na to splutí ukradnou. A jídlem na 3 dny ať se prý netrápím - v Týně nás prý čeká guláš u jeho kamaráda. To tedy nevím, jak si představuje ten non-stop. Asi jeho přítel poběží s hrncem po břehu a guláš po nás bude metat naběračkou…

A je tu den D - čtvrtek 14.9.2000! Ještě skoro celé dopoledne věnuju lodi a vybavení. Při vědomí většiny trasy po volejích dokonce voskuju a leštím loď aby po vlnách jen lehce klouzala. Pak ještě samolepkové nápisy - trochu reklamní, trochu rádobyvtipné - hrdě se však hlásící pouze k trase Lenora - Praha, protože na ten Mělník se nějak bojím pomyslet. Teprve pak nákup jídla a už je tu Číňan, naložit loď, Mílu a hurá do Lenory. Jsme tu druzí, Brňáci (ti "kajakáři") asi neví, jsou-li tu dobře, protože ještě nesundali loď z auta. Teprve jak doráží další železní muži (a jedna žena) se osmělují a vybalují svůj další trumf - navigační "džípíesku" a okázale ji upevňují na šprajc spolu s krásnou mapou Lipna, na níž je nám ostatním tupcům rovnými spojnicemi nejkratší trasy naznačeno, kudy se kolem nás v noci mihnou. Naše krásná loď je ovšem také středem obdivu - nejen těmi nápisy, ale hlavně Číňanovo úžasným rozpisem služeb. V barvách vyvedená tabulka hlásá jednak kdy kdo po dvou hodinách střídá, a jednak na kterém to bude říčním kilometru - a to v jak v utopických časech podle Honzy, tak v těch rozumných zaručujících reálné dojetí. Nejkurioznější loď má Roman řečený Bordeli - totiž žádnou. Jeho zamilovanost do zajíčka Petry už asi zašla tak daleko, že nejen Petru nehodlá ani na vteřinu opustit a tudíž ji zařadil do posádky, ale nějak zapomněl na loď - prý je ale na cestě a má tu být každou chvíli. Mezitím se přitočil správce tábořiště a přátelsky nás upozornil, že od sedmé večer se ze Soumaráku do Nové Pece nesmí a ochranáři tam jsou dost dotěrní. Budou prý chtít mýtné 1000 Kč na loď, jinak že volají policajty. Ti nás prý nejen odloví, ale prý ještě zaplatíme jejich zásah. To už Honza zahajuje výklad trati, místo aby nám pustil z pásku Smetanovu Vltavu, jak prý tomu bylo v minulých ročnících. Hlásí nám žalostné vodní stavy, kde čeká přítel Karel s gulášem a hlavně že akce není v žádném případě závod. Na ta slova nám ještě stihne říct, že tu nejsme na rekreaci, takže se kvůli suchému korytu start na Soumarák neposune, pak skáče do lodě a mizí zběsilou rychlostí za první zatáčkou…

Je tedy pátek, 18.30 a vyráží jen čtyři lodě. Odchod řečištěm se při nejlepší vůli nedá nazvat vyplutím - i podle zpráv má Vltava v Lenoře 20 cm pod hranicí sjízdnosti. Plujeme zcela vyjímečně - ve vzácných chvílích, kdy voda sahá aspoň na 20-ti metrech po kolena. Takový má totiž náš tank ponor, protože jsme to non-stop vzali doslova a máme opravdu všechno na tři dny. Jen pití nám čáru ponoru pěkně tlačí ke dnu: 10 l vody, 10 l piva, nějaké Red-Bully. Jídla, jak se ukázalo, vzal každý také na tři dny - ale pro všechny. No a oblečení? Opět přehnaná opatrnost. Všichni máme po vaťáku (z toho já ještě péřovou bundu) a někteří navíc neopreny. Alespoň že ochranáři neotravovali, i tak toho máme už na Mrtvém luhu plné zuby. "Spáč" na spánek nemůže ani pomyslet, protože musí každou chvíli ven z lodi, když jí jen dva přes mělčinu neutáhnem.

Někdy o půlnoci vidíme první přízrak. Zrovna střídáme, když se kolem nás prořítí loď s dvoučlenou posádkou, která na startu nebyla a my víme že jedem bezpečně poslední! Prý přijeli na start až 19.10 a tak to prostě dohání. Také nám hlásí, že Bordeli se po obdržení lodě nechal odvézt na Soumarák a vyrazil odtud, takže je před námi! I když konání svých bližních nemáme odsuzovat, je to podvodník a zločinec.

Po těch úmorných šoupačkách, couvání a nekonečném vylézání z lodě na mělčinách se na volej Lipna těším jak ještě nikdy. Konečně je tady Nová Pec (asi v 1.30) a s ní úžasně klidná vodní plocha jak zrcadlo, měsíc skoro v úplňku, takže je krásně vidět, prostě nádhera. Asi to nějak nedošlo brněnským drakům, protože když nás v půli jezera předjíždí (někde spinkali?) zarputile zírají za svitu čelovky na displej své GPS, aby se od kursu neodchýlili ani o metr. Jsou opravdu impozantní s jakým odhodláním všichni tři rytmicky noří svá prodloužená kajaková pádla do panensky netknuté stříbřité hladiny…

Na hrázi jsme v 7.10 ráno, pod loď "kolejda" a tradá do Vyšáku. Tak úplné tradá to zas není, protože těžké bágly rvem radši na zádech, ze strachu aby kolečka neodešla moc brzy. V Loučovicích u pumpy proto musíme orazit - pořádný dlabanec (ze svého) a čaj či káva (z automatu) nás staví na nohy a maže se dál.

Vyšší Brod - odjezd v 9.45. Je krásně, sluníčko, jen oči pálí od nevyspání. Na břehu stojí jedna posádka z Brna - už převlečená! Ptáme se jich na problém - ále, ještě jsme nespali… asi to vzdávaj.

V Herbertově velím k přetažení vlevo přes korunu, jak jsem po léta zvyklý… abychom vzápětí zjistili, že ve šlajsně nám zůstala skrytá krásná dřevěná "šupna" s dostatkem vody na sjetí! Teď si rvem vlasy, ale později mi Honza vylíčil, jaká to byla pastička. Hned pod ní to totiž nešlo jinak, než najet na obrovský balvan, takže se loď na místě zastavila, kdežto posádka pokračovala v pohybu vpřed. Honza, tou dobou spáč, se nemohl vynadivit proč mu zadák běží po břiše a bere s sebou všechny šprajcy a lavičky…

Jak málo teče vody nám dochází až tady, kde se kamenitý kanál dá projet jen pomocí mistrné techniky. Tu ovšem zcela postrádá parta Němců na plastových lodích, beznadějně se klínících na každých deseti metrech. Asi by tam byli zakleslí dodnes nebýt Čínanova stručného povelu: "Hele, Baras, jdi rozebrat ty bobří hráze, ať se dostanem dál!". Nechávám tedy focení a jdu za stálého danke, danke zařídit, aby se vltavská kaskáda nerozrostla o další přehradu. Ve Větřní jsem na kormidle a je mi tak líto budit zmoženého Číňana, že s ním jedem rovnou "na voči" nejen retarérku u fabriky, ale i kamenitou šlajsnu pod skálou, kde jen zázrakem náš remorkér nevyklápíme..

Tím jsme asi dost časově získali, protože v Českém Krumlově na jezu ve Spolí (v 15.05) lehce dojíždíme mladé vyznavače elektroniky a kajakových pádel. Z jejich úleku, jak je mohli ti kmeti dohonit, jsme tak namyšlení, že jim nabízíme ať jedou dál za námi, že to tu docela známe, ale oni nám zlomeně říkají, že nám asi nestačí.

Pýcha opět předešla pád, tentokrát doslova, protože Číňan nějak pod jezem ztratil balanc a s elegantním půlobratem se zřítil na hubu do vody. Dosáhl tak vzácného efektu, že se v hloubce po kotníky dokázal potopit naprosto celý, včetně hlavy. Jeho komentář - když vyplivnul rybu - opravdu nelze reprodukovat…

Pod Krumlovem jsem "spící" já, ale na nějaké usnutí není ani pomyšlení, protože loď opět zoufale poskakuje po šutrech. Ve vzácných chvilkách klidu se alespoň heslovitě snažím psát deníček, než se mi zážitky z hlavy vymlátí.

Když Číňan zdrncal nepovedenou "sportovní propust" ve Zlatce, je tři čtvrtě na pět a tak se naděje být v Budějkách při tak malé vodě ještě za světla rychle zmenšuje. Stále však věřím, že si z tréninků pamatuji optimální průjezdy - pokud ovšem lodě před námi řečiště drobet nepřeoraly. Jak se šeří, opravdu najíždíme víckrát blbě a po večeři v Březí je to čím dál horší.

Zde musím zarazit a ty hody pod lampou na ulici popsat. To místo vymyslel Číňan, abychom ušetřili baterie čelovek - stejně nemá cenu dál chvátat, když už je tma jak v ranci. Z mojí bundy je ubrus, otvíráme rybičky a krájíme cibuli. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, jaký se z nás musí linout odér - zpocení a zapaření a k tomu ta kulinářská dvojkombinace… Zrovna když jsme v nejlepším, noří se ze tmy dva andělé - krásné mladé dívky oděné tak vyzývavě, že si snad koledují o přepadení. Zatímco zblble povykujem ať jedou s námi, polévám si v šoku bundu olejem z rybiček a Číňan zapomíná žvýkat. Přeludy nás důstojně míjejí a ta s ňadry skoro mimo hrazení odpovídá, že nemají čas, protože jdou "do práce"!

Tak tohle jsou okamžiky, kdy člověk přemýšlí o životě. My - moudří a vzdělaní otcové rodin a majitelé firem - tu s hubou nacpanou sardinkami závidíme čistotu, vůni a eleganci prostitutkám. No i tohle je splutí Lenora - Praha, smířit se s tím, že cesta nebude zrovna Pullmanovým vagonem za obdivu božských fanynek…

A realita cestou dál opravdu tvrdne. Za boršovským mostem už se skoro jet nedá, v šutrech končíme snad na každých pěti metrech. Napětí prý v sobě člověk dusit nemá a tak řvu do temné noci úlevné "kurvááááá!!!" a hned se jede líp. Do Budějc jsme měli dorazit v sedm za ovací přátel a známých. Místo toho tiše hekáme při přenášení dvou pověstných jezů kolem jedenácté, radši ať nás podlomené trosky nikdo nevidí. Až pod městem nás odhaluje jakýsi mladík, který jde z hospody a v domnění, že jsme taxi, chce svézt na Hlubokou. Asi je ve špičkové náladě, protože ho naše odmítnutí nejen nenaštve, ale hned navrhuje, že si zkusíme kdo tam bude dřív - on že půjde pěšky po břehu. Berem ho s rezervou a o to je nám milejší, že s námi skutečně došel až na hlubocký most, z něhož nám vesele mává.

Hněvkovická nádrž má asi 3 m podstav, takže se i kousek vezem po proudu. A pak už opravdu vypnout mozky a makat a makat. Rybář, který si od prutu odskočil zdřímnout má smůlu, protože se mu motáme do vlasců a jak mizíme s návnadou ve tmě, naviják jen zděšeně cvrká. (Totéž jsme do Prahy provedli ještě asi třikrát - jen se divíme, kde ten svazek prutů asi je…)

Na začátku Týna už svítá a my netrpělivě vyhlížíme Karlův gulášový signál v podobě světla nebo bílého hadru. Je tu! Dokonce i Karel, který zrovna ta znamení vyměnil a spěchá guláš přihřát, protože Šupovo team už tu byl před třemi hodinami. Navíc nám vaří grog a když vidí naše bosé zmrzlé nohy, zapíná v garáži, kde máme pozřít tu královskou snídani, i horký fén. Unesení blahem se dovídáme, že tu jsme třetí a před námi je nějaká úplně cizí loď.

Svět rázem zrůžověl a tak se pod Kořenskou hrází ani nerozpakujem vyrazit na děsivý 55ti kilometrový trhák po Orlickém jezeře. Je osm ráno a měli bychom na přehradě být do 17.00, jestli se chceme převézt posledním výtahem. To je 9 hodin, tedy průměr 6,1 km/hod., běda bude-li někdo chtít na záchod…

Ani nevím, jak jsme to zvládli, dokonce do půl páté. Dost nám asi pomohl lehký vítr v zádech, který - i když se dalo do deště - byl velmi milý a na posledních 5 km se změnil v takový vichr, že vlny mají bílé čepičky a málem to hrozí zaléváním lodě přes boky.

Takže majestátně v kleci přes to betonové monstrum a hurá do hospody. Jmenuje se "Kaskáda" a jak se záhy dozvídáme, je již tradiční zastávkou na tomto podzimním maratonu. Sedí tu totiž posádka té neznámé lodě před námi - vesele do sebe ládující večeři a banány se šlehačkou a totéž v čokoládě. Zalévají to pivem a kupodivu o tom splutí mluví dost zasvěceně a pořád vzpomínají minulé ročníky. Když se nesměle zeptám po kolikáté že to jedou, s despektem si mě jeden změří a praví: "Ty vole, dyť my tu kravinu založili a jedem to pokaždý, dneska po štrnáctý! Akorát se nám do toho teď sere Šup s nějakejma novotama, jako je start už v Lenoře, když se dycky jezdilo ze Soumaráku, a cíl že je v Mělníku!" Až později se dozvídám, že to opravdu byli Ferdyš, Petr Janík a Zbyněk Tomsa, praví nestoři podniku.

Teď ovšem spolu s nimi řveme smíchy nad jejich historkami z dřívějška, například jak jednou jelo 27 lodí, startovalo se o půlnoci a oni byli první, kdo se cvaknul. Děsně se prý pohádali a pak navíc vjeli do skrumáže lodí motajících se u nějaké překážky. Někomu tu spadla do vody baterka a jak zůstala na dně svítit, velmi zaujala posádku další lodě. Jé, támhle něco svítí, pojeď se tam podívat! Bum, náraz a už mlaďoši plavou a s nimi další nešťastníci. A jelikož Ferdyšův tým to tentokrát ustál, rázem prý se v jejich lodi rozhostila úžasná nálada plná přátelství a porozumnění…

Nasyceni a také (po dobré večeři) prodchnuti přátelstvím a láskou se jdeme podívat jak věhlasní zakladatelé odjíždí. Opravdu je to koncert. Ve strojovém taktu zasouvají pádla do vody, aby je naprosto synchronně najednou přehodili na druhou stranu a bez sekundy ztráty pokračovali v plynulé jízdě.

Jen co odjedou, doráží další dvě lodě - mladí "GPS" a s nimi Roman Bordeli! Kde jsme jeho plasťák mohli předjet? Nebo že by šli do sebe a dobrovolně si někde za ten start až v Soumaráku odnesli loď 6 km zpátky? Moc na to nevypadají, zvláště po pozdním dojetí na Orlík, kde právě místo výtahu museli přenášet "v teplejch". Je to zde o to šílenější, že se celá trasa z koruny hráze dolů (asi 80 m převýšení) musí absolvovat po shnilých schůdkách, třímaje v rukou příď lodě, která se spouští po kolejnici výtahu. Hrůza domyslet, co by zbylo z lodě, kdyby jí neudrželi, nebo kdyby se noha smekla po kluzkém dřevě…

Asi to byla poslední kapka Romanově partě, protože prý to pak někde na Slapech vzdali - hlavně prý pro úplné podchlazení a vyčerpání Petry.

Na zbývajících přehradách před Prahou už tak na vodáky nemysleli, ale místo výtahů jsou tu obstojné betonové cesty, a na Kamýku i kolejky s vozíčky. Slabší je to jen na Slapech, kde šlapeme uplakaným pochmurným ránem asi 1,5 km po hrbolaté silnici. Na takovéhle přesuny jsme si ze setkání s Ferdyšem vzali rozumný poznatek o stop-časech pro spáče, protože při přísném dodržování Číňanovy tabulky by se souhrou náhod také nemusel jeden z nás vyspat vůbec.

Kdo by čekal pod přehradou aspoň trochu proudící vody, je na těžkém omylu - vzdutí té následující je vždy hned pod hrází, co se dá dělat. Jen pro přehled ty voleje: Kamýk 11 km, Slapy 43. Až do Slap jedem těmi ponurými kaňony potmě, vidiny zaháníme trochu Red Bullem, trochu povídáním, ale stejně se vždy střídající ptá nastávajícího spáče "co dávali". Skutečně se tomu nelze ubránit - mě pořád "dávali" dráty elektrických vedení nad údolím a obrovité obličeje nějakých oblud. Ale hlavně že nikdo za jízdy neusnul a nespad do vody - i to se může snadno stát. Přes Štěchovickou dřímající lagunu (8 km) se jen přeženem a za ranního svěžího deště nás dva burany seznamuje Číňan s místními raritami: sídlo hledače pokladů Genschera, ostrov sv. Kiliána se zbytky kláštera a nejkrásněji položená chata na Vltavě s přístupem jen z vody. Za soutokem se Sázavou už vyhlížíme Měchenice, kde jest nám u Květy rodičů dopřáno se malinko zotavit a vypít 5 hrnků čaje. Díky své zasmrádlosti a vzhledu nevábnému se tak děje radši jen v předsíni, dál se jít neodvažujem.

Opět posíleni, hurá ku Praze, nedbajíce že čím dál víc prší a doupě pro spáče se stalo hnusným močálem. A tak nám ani na poslední přehradě vltavské kaskády ve Vraném moc nevadí, že nás kolemjedoucí auta k tomu všemu kompletně sprchují vodou z louží - srdnatě se vláčíme dál. Modřanský jez konečně na vodáky pamatuje - krásnou retardérou, kde loď dostane takový švunk, že kolem uší hvízdá vítr.

U loděnice KVS potkáváme před polednem jak mladé "kajakáře" z Moravy, tak Ferdyše, který huláká, ať dál Šupa nehoníme, protože tu sedí v hospodě! To ti tak věříme, pantáto! Jinak prý tady nebo někde na trase už skončili všichni, ale nám je tak dobře, že pokračujem - a já se přiznám, já hlavně proto, že svoji rodnou Prahu přímo toužím spatřit z lodě.

Odvážným štěstí přeje, pod Vyšehradem přestává pršet a na přetahování Jiráskova a Staroměstského jezu už nám svítí sluníčko! To je nádhera! Dělám kýčovité fotky u Národního divadla a Karlova mostu, i když vím že ty tu atmosféru úlevy a pohody po 343 km martýria nevystihnou, to se musí zažít. Motáme se mezi velikými vyhlídkovými loděmi, které na nás troubí, ale jezdí tak pomalu, že se dá prokličkovat aniž bychom je poškodili. Zhrzeni nezájmem turistů, přistáváme za mostem u pravého břehu, kde si dopřáváme v plovoucí hospůdce Gambrinus. Jak krásné jsou Hradčany skrz jeho zlatavou barvu!

Fyzicky a zejména psychicky posíleni (že jsme to dokázali až sem) se tedy vydáváme zdolat zbylých 53 kiláčků - to už bude moucha! Jen kdyby ty děsivé jezy někdo odhrnul…

Ale co nevidíme? Štvanický jez má otevřenou retardérku! Vypadá sice děsivě, ale přenášení je tu prakticky nemožné - snad jen zdymadlem s parníky by to šlo dolů. Takže plovačku radši na sebe, kluci vystupují na srubu a já jdu do toho. V první vlně děsná rána do kýlu - jen tak tak, že nekončím. A dál se to rozbíhá po dlouhém stole jak rychlík Hokkaido - a bum do válců dolních retardér! Přežil jsem to!

S velkým ulehčením přistávám u kluků, nalézají a vzhůru do Troje. Tam si dokonce užíváme po přenesení asi 2 km proudu, až do Podbaby, odkud je řeka sice trochu zasmrádlá, ale zase v krásném údolí plném jasu a pohody.

Denní jas nám končí v Dolanech, a jak si to za soumraku pádíme prázdnou krajinou pronáší Míla, který toho jinak moc nenamluví, historický výrok: " Ale pěkně se jede, nikdo se nám tu nemotá…" Musíme přestat pádlovat abychom se dosyta vychechtali. Jakoby se nám za celou cestu (když nepočítám rybářské udice a ty lodě v Praze) někdo na té liduprázdné řece do cesty plet!

A tak nám už nemůže zkazit náladu ani vytrvalý liják na jezu ve Vetrusích, kde dlouze hledáme přenášení, ani bizarní poslední vodní dílo ve Vraňanech, kde si v rozlehlé krajině připadáme ztraceni jak malí pozemští červi. Vltava se tu dělí na plavební kanál vlevo a staré koryto vpravo, které nás má za tím obludným jezem dovést posledními 12-ti kilometry na kýžený soutok.

To už se spojujem mobilem s autem, které právě hledá v Mělníce přístup k vodě. Je 11 večer a protože tu řeka místy i proudí, berem si nesmyslně do hlavy, že tam budem před půlnocí - snad abychom nenačali další den nebo bůhví proč. Míla tou dobou už dávno pádluje s námi, takže máme ve třech rychlost hodnou Modré stuhy Atlantiku.

O to víc nás překvapují peřeje, o kterých není v kilometráži ani zmínka! Nejdřív nenápadné - jen lehké zrychlení, ale pak i takové, kde v divém letu míjíme se sevřenými kloakami temné siluety šutrů o šířku cezené nudle… Posvítit na nás někdo teď baterkou, musel by vidět jen hrůzyplný škleb v sinalých tvářích.

Závěrečný praštěný sprint trochu zmáhá Číňana, který skučí bolestí zad, ale srdnatě maká dál. Poslední dva kilometry měří asi tak pět. Kde je ten pitomej Mělník!? Vždyť jeho kostel ční nad krajinou, tak proč ho nevidíme!? Naštěstí zadky už dávno nebolí a na pádlování se také dají střídat "grify", dojet se prostě musí.

SOUTOK! Kilometr nula!!! Je 0.25 ráno v pondělí 18.9. a zvládli jsme to tedy za 78 hodin. To už je konečně ta úskočná mělnická věž vidět a také auto, které nám radostně šajní dálkovými světly do očí. Za řevu "zhasni tóóó!" se šťastní jak blechy pokoušíme dojet ten poslední půlkilák po Labi a pak přistání, objímání, fotka bleskem a konec. My (dědkové a vykopávky) to fakt máme za sebou, celých 396 kilometrů. Nadešla chvíle, které jsme se báli: otočit loď a podívat se při baterce na dno, protože nám do lodi už trochu teče. Kdo neviděl, neuvěří! Na zádi je kýl úplně prodřený a na nás zívá hrozivá díra široká 3 a dlouhá asi 20 cm! Mít teď klobouky, tak je v pokleku smekáme. Všechno tedy udržela perfektně přilepená vzduchová komora! A nám bylo divné, že za sebou vždy při vytažení lodě z řeky táhnem potůček vody… Z posledních sil navazujem, sbíráme mokré hnusoty a napůl v mdlobách padáme do auta. Majka ještě nezařadila dvojku a už se rozpadáme ve spící - už jen částečně živou - hmotu.

Co dodat? Něco podobného by si měl každý aspoň jednou v životě zkusit. Řečeno módním klišé - je to o nadšení pro věc, přátelství, toleranci a hlavně sebezapření. Tady opravdu každý pozná především sebe a během tří dnů začne rozeznávat podstatné od malicherného, a když to podnikne opravdu s chutí, dá se to fakt vydržet. A jen tak na okraj, Honza opravdu do Mělníka nedojel, zabalili to v Praze, takže jsme až sem dorazili jako jediná loď ze sedmi - dvě vzdaly po cestě a čtyři dosáhly loděnice "KVaSu" v Praze. Na to, že nám říkaj vodácké fosílie a třetihorní posádka, to snad není tak marné…

Jen ještě krátce k technice jízdy a vybavení: Po cestě jsou dva klíčové momenty - za světla dorazit do Budějovic a do 17.00 chytit výtah na Orlíku. Obojí silně podpoří jak morálku, tak i fyzické síly posádky. Loď - APACHE od Táborské firmy PEROPE byla úžasná, hlavně co vydržela - není totiž na kamenitou řeku vůbec stavěná! Teď o tom uvažují, takže až zesílí vzadu kýl, vřele doporučuji. Lehoučká a rychlá i když na to nevypadá. Mimo kýl nedoznala jediné prodření ani popraskaný laminát. Pádla z LAMINEXU, to už je deset let legenda. Jelo se nám s nimi skvěle, jiná bych příště nebral. Přežila brutální odstrkování v šutrovištích a jejich 73 deka přišlo opravdu vhod. Jen považte, že na délku lodě (4,60m) vyjdou asi dva záběry, takže na těch 380 km (po odečtení pěšáren) musíte pádlo zdvihnout asi 165 000 krát. A to už se jeho váha pěkně projeví… Ne nadarmo je v celém světě chtějí jako nedostižné "držáky" - 3 roky záruky mluví za vše.

Takže: Na sraz milí pitomci v ročníku 2001!

AHOJ

Baras

P.S. Podrobnosti o posádkách a jejich časech se dočtete v článku Honzy Šupa "Sedm statečných". Kdo se dostanete k fotkám ze začátku splutí v Lenoře, vezměte laskavě na vědomí, že ten šedivý trilobit, který nám něco vykládá, nepatří k naší hrdinné posádce. Je to ing. Jan Šup osobně.